Hudba ve veřejném prostoru to v Praze má zase o něco těžší a ukazuje se na tom, jak ledabyle přistupují zdejší orgány k diskuzi o takovýchto tématech.
Je tomu tři a půl roku, co jsem okomentoval vyhlášku regulující pouliční umění v Praze, která byla snůškou nesmyslů a zároveň nástrojem umožňujícím policii víceméně dle vlastního uvážení vykazovat hudebníky z centra města. Od té doby vládne na magistrátu nová koalice, od níž si mnozí včetně mne slibovali rozumné kroky. Zatímco v mnoha ohledech lze na činy Pirátů a Prahy sobě nahlížet pozitivně, pokud jde o vyhlášku o pouličním umění, podařilo se jim netušené, totiž předchozí paskvil ještě o něco zhoršit. A jelikož považuji veřejný prostor a hudbu jako součást komunikace v něm za důležité téma, nedá mi to a vyjádřím se.
Stejně jako u předchozí vyhlášky, i u té aktuální je jeden bod, který magistrát „prodává“ jako pozitivní krok. Dříve to byl zákaz vystupování se zvířaty, teď to bylo vymýcení obřích plyšáků. Jan Čižinský z hnutí Praha sobě ji dokonce na začátku října zařadil mezi „100 splněných slibů“: „Zakázali jsme pandy a další laciné atrakce, které hyzdí centrum a kazí pověst buskerům.“ Ale jak si již řada lidí všimla (a je to přiznáno i v důvodové zprávě), tento druh oblud bylo možné odstranit již podle dřívější verze vyhlášky, protože postávání v převleku za pandu jednoduše není uměleckou produkcí.
No a pak tu máme hudbu. V odkazovaném minulém komentáři jsem se smál snaze pirátských zastupitelů dostat na seznam zakázaných nástrojů „Skotské dudy“. A co byste řekli, jsou tam. Pravda, již jen s malým s, takže aspoň vyhlášku chystal někdo, kdo umí česky (§ 3 odst. 2 písmeno c)). Hudebně to smysl nedává stále. Za odměnu posíláme písničku:
Ano, vypadl požadavek na dusítko pro saxofony. A v důvodové zprávě je to hrdě vypíchnuto jako krok „uvolnění striktních pravidel pro provozování akustických produkcí na území Pražské památkové rezervace.“ Je hezké zrušit něco, co ani nebylo možné reálně splnit, a chvástat se jak uvolňujeme, zatímco v důležitějších věcech naopak přitvrdíme.
Nesmyslné vymezování „etnických hudebních nástrojů“ zůstává. Na oficiálních stránkách se dočteme, že jde o „nástroj, který se běžně na našem území nepoužívá a je spojen s určitým etnikem (např. egyptské darbuky, australská didgeridoo, indonéské bubny djembe , tibetské zvonkové činely, africká vuvuzela, atd.).“ Pomiňme, že si autoři textu nezjistili, odkud že pochází buben djembe. Chtělo by se zlomyslně zeptat, zda tedy budou vzaty na milost etnické nástroje zde domácí, jako třeba fanfrnoch nebo trumšajt. Co cimbál? Nástroj původem z Číny, který přes Indii a arabské země dorazil do Evropy, kde ho v Maďarsku zmodernizoval do dnešní formy nástrojař Schunda původem z Říčan a zpopularizovaly romské kapely. Takto krkolomně chci naznačit, že operovat s etnicitou hudebních nástrojů v úředních textech je do nebe volající nesmysl.
A pak je tu seznam „zakázaných míst“. I těch jsem se dotkl před třemi lety a i zde je novelizovaná vyhláška horší než její předchůdkyně. Zajímavé je, že některá ze zařazených míst nikdy nepatřila k zvlášť frekventovaným buskerským placům, byť by se k tomu hodila. Náměstí Míru nebo Tylovo náměstí jsou rušné křižovatky, kde lidé, tramvaje a auta spolehlivě překryjí výkony jakéhokoliv muzikanta. Uslyší ho tak jen ten, kdo by skutečně přistoupil až k němu. Výběr lokalit se nikdo nenamáhal odůvodnit a není divu, většinou by to nešlo. V tomto ohledu je cítit, že městské části si lokality nadiktovaly a magistrát nijak neoponoval. Naopak výhrady a komentáře hudebníků samotných zjevně nikdo neposlouchal. Lze namítnout, že buskeři jsou cháska neorganizovaná a málo aktivní. Což z podstaty věci je trochu pravda. Zároveň je ale známo, že několik aktivních buskerů se o dialog s městem pokoušelo dříve i nyní. V reakci na to teď vzniklo sdružení busking.cz, které chce usilovat o kultivaci pouliční hudby u nás.
Na magistrátu měla vyhlášku na starosti místostarostka pro kulturu Hana Třeštíková. Pár dní před tím, než nařízení vstoupilo v platnost, napsala na facebooku komentář z právě probíhající schůzky, které se zúčastnili mimo jiné i zástupci buskerů. Optimisticky píše: „Nově vzniklá iniciativa busking.cz chce však produkci kultivovat nebo zvát do Prahy známé pouliční umělce ze zahraniční. To se mi velice líbí! Další věc je, že by buskeři měli o povoleních primárně jednat s jednotlivými městskými částmi – i proto se této schůzky účastnili např. zástupci Prahy 1 a Prahy 2. Každopádně téma živého umění ve veřejném prostoru určitě není ani pro nás uzavřené. Těším se na další setkání.“
Trochu zvláštní psát tato slova ve chvíli, kdy byla nová vyhláška již schválená. A trochu alibistické přehazovat věc na úroveň městských částí. Hudebník, který přijede do Prahy třeba ze zahraničí, sotva tuší, do jakých částí je Praha rozdělená, natož aby zjišťoval pravidla pro hraní třeba na pomezí Vinohrad a Žižkova. I Vídeň, která je v mnoha ohledech dávána za vzor dobře vedeného města a která zároveň v posledních letech zpřísnila pravidla buskingu, má toto sjednocené, centralizované a smysl dávající.
Na vyhlášce a dění kolem ní by bylo možné vypichovat ještě další problematické detaily. Horší se mi ale zdají být věci obecné. Do očí bijící hajdalácký přístup k tématu, z něhož je na hony cítit postoj „muzice přeci rozumí každý“ a který vede ke zmiňovaným nesmyslům, vzbuzuje podezření. Když takto postupují městští politici ve věci, kterou se zabývám a dokážu tak v ní hlouposti rozeznat, není tomu stejně v oblastech, jimž nerozumím?
Chvilku před zveřejněním tohoto textu zazněla v ulicích zkouška sirén a z iniciativy Orchestru Berg ji v pražských Dejvicích doprovodila kompozice Michala Rataje. Tento druh hudební intervence do veřejného prostoru je skvělý a přináší novou hudbu publiku, které by se k ní třeba samo od sebe nedostalo. Ale takovéto jedinečné projekty by měly mít protiváhu v „pouličním folkloru“, tedy v podhoubí, kde má široký okruh umělců šanci oslovit ty, jejichž uši by jim jinak zůstaly vzdálené. Je to přínosné pro obě strany. Uvidíme, jak dlouho nová vyhláška vydrží a zda příští změna bude k lepšímu, nebo jako obvykle.