Ačkoliv se kolem nás rozjíždí advent se svými hudebními anestetiky, chci se v této glose vrátit do neklidného podzimního času, a to o necelé tři týdny zpátky, k pátku 17. listopadu. Ačkoliv si v ten den připomínáme dvě výročí, tradičně má připomínka listopadu 1989 navrch. Už kvůli tomu, že důsledky tehdejších událostí stále přímo pociťujeme a jejich aktéři z obou stran tehdejších střetů jsou často dosud veřejně aktivní. Připomínky 17. listopadu jsou tedy stále tématem k diskuzím o současnosti. To, co se letos odehrávalo na pražském Václavském náměstí, oscilovalo mezi oslavou a demonstrací. Atmosféru oslavy zdůrazňovali autoři sloganem „Díky, že můžem“ a celou koncepcí akce nazvané Sametové posvícení. Prvek demonstrace, tedy vyjádření kritického názoru na to, co je aktuální, přinášely mnohé projevy, které na akci zazněly a které se snažily ukázat spojitost mezi současnou politickou situací a tím, co listopadu 1989 předcházelo. Přinejmenším část publika i těch na pódiu se zdála chápat akci jako demonstraci, ovšem ze strany organizátorů bylo cítit snahu zůstat v mantinelech „příjemného koncertu“. Hudba prezentovaná v rámci Koncertu pro budoucnost tuto rozpolcenost odrážela a je třeba říci, že to byl divný pocit. Nad většinou interpretů se z mého pohledu vznášel velký otazník ohledně smyslu jejich výskytu právě na této akci. Proč zrovna totálně bezbarvá hudba Emmy Smetanové nebo Thoma Artwaye? Při hledání hudby, která dává smysl, pokud jde o sdělování politických témat, mi zůstali z celého programu jako smysluplní jen dva interpreti. Kapitán Demo spojil svůj ironizující hiphopový výstup s rýpavou komunikací s publikem („přivedl jsem si vlastní uprchlíky“) a nebál se být ve své hudbě angažovaný. Jako jeho protipól působil Jaroslav Uhlíř, ale i jeho vystoupení dávalo v tom okamžiku dobrý, ne-li ještě lepší smysl. Drobný muž v klobouku se za klavírem na pódiu trochu ztrácel a na komentáře byl skoupý. Ovšem písně z jeho společné tvorby se Zdeňkem Svěrákem mají dvě výhody: Zná je téměř každý a jejich texty jsou zároveň konkrétní i otevřené výkladům, abychom si do nich mohli vkládat významy bez sklouznutí k plakátovosti. Když Václavským náměstím znělo „pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme“ nebo „není nutno, aby bylo přímo veselo“, měl jsem poprvé pocit, že je dav skrze zvuk propojen.
Demonstrace všude ve světě jsou spojeny s hudbou či nějakým způsobem organizovaným zvukem a hlukem. Listopad 1989 měl hned několik svých výrazných hudebních momentů. Všechny zahrnovaly intenzivní propojení mezi tím, kdo byl na pódiu a davem na náměstí, případně rovnou odstranění symbolického oddělení jeviště a hlediště. A tento moment je podstatný při podobných událostech všude ve světě. Protesty proti stavbě ropovodu Dakota Access Pipeline měly často výraznou hudební i taneční složku, někdy spojenou s tradicemi původních obyvatel Ameriky, jejichž práv se projekt dotýká především. Některé protesty měly formu hromadných tanců na veřejných prostranstvích, jako v této ukázce z kanadského Toronta.
Hudba a zvuk jsou využívány ke zvýšení efektu demonstrací, ale mohou být obráceny i proti nim. V posledních letech začínají policejní složky Spojených států, Izraele, Indie nebo Polska využívat přístroje k rozhánění demonstrací zvané Long Range Acoustic Device (LRAD), tedy akustické zařízení dlouhého dosahu. Ačkoliv jejich zvuk připomíná hodně minimalistické techno, nemají za cíl vést k tanci, ale naopak vyvolat nevolnost a skrze ni utlumit chuť demonstrovat.
A jako pro mnoho vynálezů v historii i pro LRAD hledají kreativní lidé alternativní využití. Umělecký kolektiv Postcommodity na letošní přehlídce Documenta 14 uvedl dílo nazvané The Ears Between Worlds Are Always Speaking, které bylo instalováno v Aténách, v místě, kde Aristoteles vyučoval své žáky. Tam umělci umístili dva „zvukové kanóny“ LRAD a z nich nechali znít nahrávku, kterou oni sami popisují jako operu. Základem libreta jsou příběhy uprchlíků – jednak těch, kteří přistávají na březích Řecka, i těch u americko-mexických hranic. Jejich příběhy se změnily v sedmihodinový opus, v jehož průběhu se posluchači procházejí a ze zvuků vysílaných původně policejními zvukovými zdroji si sestavují vlastní výsledný tvar.
Ďábelské bzučáky, pokud vím, v ČR ještě policie proti demonstrantům nepoužívá. Nicméně technika jako by proti pocitu sounáležitosti, který je pro takové situace nezbytný, působila i jinak. Na koncertě na Václavském náměstí se mi zdálo, že existuje nepřímá úměra mezi profesionalitou ozvučení a aktivním zapojením diváků? Že když příliš dobře slyšíme ty na pódiu, nemáme takovou potřebu být sami slyšet?
Bez ozvučení se naopak obešla demonstrace, která před nějakým časem procházela přímo pod okny našeho bytu. Vedli ji lidé z žižkovské Kliniky za bedlivého dozoru policie. Melodie písně, kterou si zvolili, byla přinejmenším povědomá i většině náhodných kolemjdoucích. Hudba původně z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, která se pojí především s textem o Johnu Brownovi, bojovníku proti otroctví ve Spojených státech. Český text této písně o černém muži pod bičem otrokáře napsal Emil Klos, jinak významný operní pěvec. Fanoušci Kliniky si napsali svůj vlastní, ale všeobecná známost melodie byla jistě důležitým prvkem při volbě.
Samozřejmě, většina hudby, která dobře funguje na demonstracích, může při jiném poslechu znít poněkud trapně. Ale je dobré nezapomínat na to, že hudba může být zbraň, jak už před lety hezky popsal Steve Goodman v knize Sonic Warfare.