- Inzerce -

Zkouška sirén – Já, kimči

Fermentace jedné generace ve slovech, zvucích a obrazech

Fermentace neboli kvašení je magický proces. Miliony mikroorganismů hodujících na potravinách a přeměňující je na cosi nového. Výsledek je zpravidla zdraví prospěšný a zároveň jde o připomínku toho, že ony mikroorganismy jsou přirozeně součástí našeho těla. Mezi fermentovanými potravinami si v posledních letech začalo získávat popularitu korejské kimčchi, tedy zkvašená směs zeleniny, nejčastěji zelí se směsí koření. Je to pikantní, aromatické, pro některé citlivé nosy možná až příliš. Proces výroby je zpočátku trochu pracný, po naložení ale již jen čekáte a průběžně sledujete, jak se chutě a vůně vyvíjejí, zrají. Ve své domovině je na kimčchi nabalená kulturní vrstva rituálů, která je dostala až na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Připravuje se tradičně ve velkých objemech, sejde se při tom celá rodina, různé regiony mají svá specifika.

V pražském divadle Alfred ve dvoře proběhla v září a prosinci čtveřice představení nazvaných Já, kimči s podtitulem „Multižánrový autofikční dokument o kvašení zelí s prvky politické eseje.“ O autorství se podělila trojice Petra Hůlová, Petr Vrba, Jiří Havlíček, kteří jsou zároveň po celou dobu na scéně. Text, který svéráznou, tak trochu školáckou dikcí přednáší Petra Hůlová, nás provádí od formativních zážitků 90. let, jako byl výlet do Berlína, až po nedávné lockdowny, které leckoho dovedly k neobvyklým aktivitám. Třeba k výrobě kimčchi. Do toho se mísí postřehy z výrobního a fermentačního procesu, osobní narážky, jejichž pravdivosti můžeme, ale nemusíme věřit, politické miniglosy. Video, které Jiří Havlíček živě míchá na obstarožních zařízeních, přechází mezi dřevně digitálními malůvkami a videosekvencemi různého původu. Více prostoru mezi nimi dostanou útoky na podniky McDonalds (pravděpodobně jde o některé z velkých protestních akcí v Praze z let 1998 a 2000) a pak právě výroba kimčchi. Oproti komunitní činnosti, kterou popisuje přednášený text, vidíme ovšem tovární velkovýrobu, postrádající onu folklorní malebnost. Aby byly upokojeny i další smysly, je součástí představení i přestávka, během níž publikum dostane ochutnávku kimčichi zmrzliny, což je skutečně jedinečný gastro zážitek.

Ačkoliv Hůlová coby přednašečka na sebe poutá hlavní pozornost, nejsou Havlíček s Vrbou pouhými doprovazeči. Naopak celý text představení je rovným dílem o nich. A právě Petr Vrba se zároveň s fermentací i s její uměleckou reflexí potýká již delší dobu. Pro portál Radiocustica Českého rozhlasu vytvořil v roce 2021 dílo Opus symbioticum, v němž zkoumá zvukové aspekty výroby fermentovaného zelí včetně krájení, čvachtání a bublání. Ve spolupráci s Radimem Labudou a dalšími umělci pak z čistě poslechového formátu vykvasilo video Živáčci. Divadelní inspirace tak je logickým pokračováním. Vrba je usazen za mixážním pultem a modulárním syntezátorem, z nichž loudí chvílemi proudy rytmických lupanců, aby plynule přešel k intenzivnějším hlukovým mezihrám a občas k elektronice přidal i vlastní hlas či trubku. V jakémsi falešném závěru vytvoří až líbeznou plochu ze zasmyčkovaných hlasů a harmonických souzvuků. Pro kontrast v jednom okamžiku opustí svůj technologický koutek a vybaven pouze klarinetem zahraje melodii americké lidovky All the Pretty Little Horses, která v 90. letech nadchla alternativní scénu v podání skupiny Current 93. Hudba zní vlastně neustále, byť je její hlasitost většinou přizpůsobena hlasu Petry Hůlové. Pokud bychom použili archivní hudební terminologii, jde vlastně o takový melodram o fermentaci. A to nejen o fermentaci korejského zelí, ale také o fermentaci generace, která se v 90. letech nadchla novými možnostmi po pádu komunismu, aby nyní řešila děti, covid a jiné krize. Stejně jako u zelí je výsledek občas trochu štiplavý, ale ve výsledku zdravý a chutný.

Další představení jsou plánována na únor.

Petr Vrba. Foto: Martin Špelda.

Nejde jen o talent, ale hlavně o podmínky

S Barborou Vackovou Gillies o ženách skladatelkách.

Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.