„Na svatého Jana nám pošla kočka a o svatodušních svátcích jsem dokončil ve skice Symfonii.“ (Otakar Ostrčil Zdeňku Nejedlému, 30. 5. 1904)
„Část, o níž jsem ti psal: ta rychlejší: je fantastická. Je to jako scherzo v ráji. Místo abych psal hymnus pro divokou církev, vrátil jsem se k původnímu tempu a vášnivějším stylem dál rozvíjel druhou větu. Poslechni si to prosím.“ (John Cage Merci Cunninghamovi, 20. 7. 1944)
Slavný americký hudební kritik Harold C. Schonberg v 70. letech napsal: „O Mozartovi se toho skutečně dozvíte více z jeho dopisů než ze všech jeho životopisů dohromady. Ale to platí o všech skladatelích. Ve svých dopisech píší o svém pohledu na svět, způsobu komponování, své hudební filozofii. Odhalují své silné i slabé stránky.“ Korespondence skladatelů je v hudební vědě oblíbeným pramenem a její edice jednou z tradičních disciplín. Například kompletní korespondence Bedřicha Smetany právě vychází jako výhledově pětisvazkový kolos, který jistě poskytne potravu k diskuzím o národním velikánovi. Podobnou roli plní dopisy Johna Cage, jejichž vydatný výběr minulý rok vydala Laura Kuhn a které ukazují, kolik tváří může mít korespondence umělcova. Protože jsem překladem části cageovského svazku strávil v poslední době nějaký čas, měl jsem příležitost zamyslet se, nakolik nám skutečně dopisy skladatelů dokážou pomoci správně chápat jejich dílo. Není to jenom voyeurské šimrání, když nahlížíme do zákoutí milostného života mladého umělce? Do jaké míry potřebujeme znát skladatelovo nitro, abychom dokázali správně chápat jeho skladbu A Book of Music, o níž píše v úvodním citátu?
A jak se smrt Ostrčilova domácího mazlíčka odrazila v jeho Symfonii?
V úvodu zmíněný kritik Schonberg v textu o korespondenci Giuseppe Verdiho píše, že dopisy operního mistra byly vždy „strictly bussines,“ věcné a praktické. Takové pasáže skutečně dokážou osvětlit leckterý dosud zastřený detail a vysvětlit řetězec událostí vedoucích ke vzniku díla. Nebo naopak k tomu, že něco nevzniklo. Z dopisů Johna Cage se například dozvídáme, že byl v roce 1949 osloven americkou vládou, aby se podílel na uměleckém projektu, jenž měl propagovat Marshallův plán. Skladatel byl nabídkou velice zaujat, protože slibovala slušnou odměnu a také možnost pracovat s audiovizuální technikou na tehdejší dobu dosti pokročilou. Že nakonec odmítl, nebylo dáno nějakým odporem k establishmentu, ale steskem po domově, protože přijetí by vyžadovalo prodloužení Cageova pobytu v Evropě. V dopise Hansi Zenderovi zase pečlivě vysvětluje smysl současného provádění některých skladeb: „Protože jsem se doslechl o vašem návrhu provést skladbu Apartment House 1776 bez skladby Renga, píši vám s nadějí, že změním váš názor, abych vám vysvětlil společný smysl těchto dvou skladeb.“
Vedle toho najdeme v korespondenci mnoha umělců místa, která se na první pohled zdají jako skutečná okna do jejich duší a srdcí, ale ve skutečnosti mohou být zavádějící a snadno dezinterpretovatelná. Vlastně jen nejistotu, zda chápeme dobře partituru, zaměníme za nejistotu, zda správě rozumíme vyjádření v dopise.
Následující generace však již těchto dilemat budou nejspíš ušetřeny, protože korespondence, kterou by bylo možné vydávat a studovat, je dnes již téměř vyhynulým jevem. Elektronická pošta zrychlila komunikaci, ale zároveň vede k stručnějšímu až úsečnému vyjadřování. Kromě toho je často skrytá ve virtuálním sejfu chráněném heslem, takže dědicové dnešních skladatelů se možná ani sami k dopisům nedostanou, natož aby je předali badatelům. Výměna informací se kromě toho roztříštila do více cest, takž kromě dnes již vlastně archaického emailu probíhá různými chatovacími kanály. Dočkáme se v budoucnosti kompletní kritické edice podobných zpráv, jako mi napsal jeden současný český skladatel? „diky!! to je mily… pls jsem mimo pocitac – posli prosim na mail… dekuju!“
Nebo se objeví nějaká jiná cesta, jak si dopřát iluzi důvěrnějšího kontaktu s tvůrci umění?