„Vzhledem ke všem současným pokrokům ve zvukové technice nebyl dosud nikdy lepší čas stát se audiofilem. Prostorový zvuk dá posluchačům pocit, že se nacházejí v centru dění. Není nad to, nechat se strhnout a obklopit jiným světem.“ Takto nadšeně hovoří propagační text prodejce domácích systémů umožňujících prostorovou reprodukci zvuku. Vybírat si můžete z širokého spektra a v mnoha domácnostech opravdu tyto sestavy trůní. Historie snah o větší zvukový realismus sahá do válečných dob. První pokusy v tomto směru podniklo studio Disney v roce 1940 pro svůj hudební animovaný film Fantasia, kde měl čmelák na hudbu Rimského-Korsakova poletovat sem a tam po kinosále. Šlo jen o jednorázový pokus, k pravidelnému využití ve filmu bylo třeba počkat si na konec sedmdesátých let.
V hudbě můžeme cestovat hlouběji do historie a pro historicky zdokumentované případy, kdy se prostorové uspořádání stalo důležitým kompozičním prvkem, můžeme sáhnout až do šestnáctého století, kdy několik skladatelů působících v benátské katedrále svatého Marka začalo využívat tamní akustiky a rozmístění kůrů k dosažení zvláštních efektů. Nizozemský mistr Adrian Willaert a po něm třeba Andrea a Giovanni Gabrieli (strýc a synovec) vytěžili maximum z jedinečného chrámového prostoru a proháněli tóny svých skladeb ze strany na stranu, vytvářeli ozvěny a udivovali publikum.
S tím, jak si naše kultura zvykla na konvenční koncertní provoz s hudebníky na jedné straně sálu a publikem na druhé, přestaly být prostorové hrátky zajímavé. Na druhou stranu s tím, jak se v průběhu času rozrůstal orchestrální arzenál, napadlo tu a tam nějakého skladatele s rozmístěním si přeci jen pohrát. Beethoven ve Wellingtonově vítězství (1813) například rozmístěním orchestru simuloval proti sobě stojící armády Britů a Francouzů. Gustav Mahler umístil v Druhé symfonii dechový ansámbl za scénu, aby vyvolal dojem muzikantů hrajících kdesi za kopcem, a podobný trik najdeme i v pěti dalších z jeho symfonií. V roce 1912 napsal Australan Percy Grainger, dnes známý spíše jako upravovatel lidových melodií, poměrně experimentální „imaginární balet“ The Warriors, kde hustota hudby a souběžné zapojení orchestru, gamelanu a žesťové skupiny (každá sekce umístěná jinde), vyžadovala práci tří dirigentů. Všechny tyto příklady ale byly izolovanými pokusy, spíše intuitivně si pohrávajícími s prostorovou dimenzí. Jako v řadě dalších hudebních inovací bylo třeba, aby na scénu přišel Karlheinz Stockhausen a ukázala světu, jak dělat prostorovou hudbu skutečně důkladně.
Hudební historie Stockhausena zná jako skladatele, který dotáhl do důsledku představu hudby jako promyšleného systému, kde jsou všechny parametry určeny skladatelem. To aplikoval i na parametr prostorový, který tak přestal být závislý na libovůli dirigenta či organizátora koncertu. Stockhausen svůj zájem o rozpohybování hudby vtiskl téměř zároveň do orchestrálního i elektronického zvuku. V letech 1955–1957 složil Gruppen pro tři orchestry a v roce 1956 dokončil elektronický opus Gesang der Jünglinge, první kompozici využívající prostorové rozmístění reproduktorů. Název Gruppen (tedy skupiny) neodkazuje k rozdělení orchestru na tři skupiny, ale ke sto sedmdesáti čtyřem skupinám, jednotkám, do nichž je dílo rozčleněno. Tónový materiál je odvozen z jedné dvanáctitónové řady (do níž autor komplikovaně zašifroval své vlastní jméno), další řady určují, rytmus i tempo a jeho proměny. Při promýšlení zvukových barev, orchestrace, se Stockhausen na chvíli proměnil z racionálního konstruktéra v zasněného pozorovatele: „Když jsem komponoval Gruppen, měl jsem na několik měsíců malý pokoj ve Švýcarsku, v němž bylo před mým stolem malé okno, skrze nějž jsem viděl neuvěřitelné tvary hor na druhé straně údolí. Řada míst v mé skladbě přesně kopíruje tvar těchto hor. Stal se ze mě v té době celkem expert na kreslení obrysů těch štítů.“ V hudbě tak najdeme fascinaci číselnými řadami i horskými masivy. A masivně výsledek také působí.
V úvodu zmíněný rozvoj domácích surroundových systémů i historie experimentů se zvukem v prostoru by mohly vést k myšlence, že se naše chápání hudby posunulo, že je pro nás běžné ji vnímat jako hmotu přicházející z různých směrů, že dokážeme tuto kvalitu lépe ocenit. Není třeba příliš hloubat, aby bylo jasné, že tomu tak není, protože hlavními zdroji našich hudebních zážitků jsou sluchátka, případně malé reproduktory počítačů. Naše mysl je stále pevně stereofonní. Pokud se vydáme do kina, zvuk i hudba nás obklopí, samotné hudební zážitky tohoto druhu jsou však vzácností – běžné koncerty jsou také spíše dvojrozměrné.
Nyní se nabízí možnost dopřát si v tomto ohledu mimořádný zážitek na koncertě, který v pražském Foru Karlín pořádá Ostravské centrum nové hudby. Pod názvem Space & Sound tu 19. listopadu zazní program z hudby pro tři orchestry. Nebudou na něm chybět Stockhausenovy Gruppen a jako elektronický doplněk je zařazen i Gesang der Jünglinge. Tyto historické milníky doplní novější díla pracující se stejnými prostředky: Three Petals Phila Niblocka, Variace pro tři orchestry Petra Kotíka, beautiful to me. ah Jacka Sotomskiho a simultánní provedení skladeb Atlas Eclipticalis & Winter Music Johna Cage. Spojené síly Janáčkovy filharmonie Ostrava a Ostravské bandy (v Cageovi doplněné Hornickou kapelou ze Stonavy) budou krotit dirigenti Petr Kotík, Johannes Kalitzke, Rolf Gupta. Budou to tři hodiny hudby, kterou vám vaše sluchátka nedopřejí.
P.S.
Následující den vystoupí Ostravská banda v divadle Archa s „konvenčně stereofonním“, hudebně ovšem neméně skvělým programem ze skladeb Albana Berga, Petra Kotíka, Salvatore Sciarrina a Christiana Wolffa.