Jsou hudební novináři, kteří musí držet prst na tepu doby a recenzovat novinky, dokud se z nich ještě kouří. A pak jsou pisálci jako já, kteří věří, že o zajímavých věcech lze napsat i s odstupem, jsou-li skutečně zajímavé. To je případ drobné knížečky, která mi na stole leží již od podzimu a o níž jsem chtěl napsat již dávno. Důvodem pomalého rozhoupávání se k psaní byl také její obsah, jenž se motá na hranici poezie, hudby a výtvarného umění, takže mám neustále pocit, že fušuju trochu mimo svůj obor. Ale budiž, risknu to a nechám se ukolébat názvem Partitury pro čtenáře, signálem, že muzikolog tu není tak docela mimo.
Autorem Partitur pro čtenáře je Ian Mikyska, jinak improvizátor, kytarista a skladatel (a příležitostný autor textů pro HIS Voice) a knížečku či spíše sešitek vydal ve své edici časopis pro současnou poezii Psí víno. Partitury jsou sbírkou různých útvarů, z nichž některé jsou skutečně partiturami v širším slova smylsu, tedy návody k činnostem, jejichž výsledkem má být nějaký zvukový zážitek. Jsou tu grafické partitury navádějící ke zpěvu, zpěvohra vtěsnaná na dvoustranu, tabulka slabik k recitaci. Další skupina textů se zaměřuje na aktivní poslech zvuků, které nás obklopují ve městě, v některých případech dokonce s odkazy ke konkrétním pražským lokalitám, třeba Chotkovým sadům či mostu Legií. Jiné básně jsou spíše grafickými útvary, v nichž je zvuk přítomen latentně – rozmístění slov na stránce může vyvolávat asociace s plynutím tónů, rytmizací, dynamikou.
V úvodu autor hovoří o tiché četbě, o hlasu, který nám zní v hlavě, čteme-li si sami pro sebe. A řada stránek svádí k přešlapování na této hranici mezi navenek slyšitelným hlasem a tím, co nám pouze zní v hlavě. Přelétnete zrakem třeba Etudu čtvrtou, poskládanou z drobných útvarů připomínajících různá obskurní nářečí, a máte potřebu si ji zarecitovat nahlas, přemoci rozpaky z vydávání těch podivných zvuků a zjistit, jak to, co vám zní v hlavě, bude znít vypuštěno z úst.
Části označené jako Cvičení sluchu zase navádějí k soustředění na ruchy v ulicích, na to, jak se mísí zvuk jezu na Vltavě s kolem jedoucími auty. Díky tomu, že jde o běžně dosažitelné situace, má čtenář možnost porovnávat své slyšení situace třeba v metru (Cvičení sluchu třetí) s básníkovým a třeba s ním i polemizovat, protože každý si můžeme všímat jiných vrstev hlučící soupravy a šoupání lidských nohou.
Celá sbírka Partitur je návodem, který ale ponechává dostatek volnosti, aby si čtenář našel vlastní cestu k zážitku na pomezí viděného, slyšeného, imaginárního. A tato existence na pomezí dojmů a významů je pro mě osobně jejím hlavním kladem. Hlavním oříškem práce těch, kdo se rozhodli psát o hudbě, je převod zvuků, které nenesou jasná sdělení, do říše slov s jejich jasnými významy. K tomuto účelu jsme si vybudovali arzenál všelijakých nástrojů, přirovnání, více či méně klišovitých obratů nebo srovnání typu „zní to, jako by John Cage produkoval desku Heleně Vondráčkové v pralesech na Bali“. Vztah mezi zvuky a slovy, která k jejich popisu používáme je uchopitelný jen stěží. Mikyskovy Partitury pro čtenáře můžou posloužit i jako terapeutická pomůcka, díky níž si můžeme protáhnout ty mozkové závity, které jsou zodpovědné za formulování zvuků do slov. Díky kapesnímu formátu si je můžu nosit stále s sebou a používat je místo naslouchátek.