Reedice hudební knihovny Ennia Morriconeho a Bruna Nicolaie jako sonda do přemýšlení o filmové hudbě.
Než se rozhodl stát skladatelem, lákala Ennia Morriconeho kariéra lékaře, ale také šachy. Ty mu zůstaly celoživotní vášní a dosáhl v nich i jako amatér vysoké úrovně. Pokud by vás zajímala partie, kterou sehrál s velmistryní Judith Polgár, můžete si ji přehrát zde.
V knižním rozhovoru Ennio Morricone – In his own words, který s ním vedl Alessandro de Rosa (česky vyšel pod názvem Chyť ten zvuk), je královské hře věnována úvodní kapitola. Zmiňuje v ní, jak snadné bylo porazit režiséra Terence Malicka, nebo slavné utkání skladatelů Johna Cage a Alda Clementiho. Šachy byly pro Morriconeho zajímavé na několika úrovních. „Je to nejnásilnější sport, jaký si dovedu představit, srovnatelný s boxem, jen rytířštější a sofistikovanější.“ Figurky popisoval jako symboly, do nichž hráč vlévá život a vášeň, souboje na černobílých polích pro něj byly stejně dramatické jako ty na filmovém plátně. Zároveň ale viděl v systému hry kombinatorické cvičení, kdy hráči musí v rámci pravidel nacházet nová řešení a reagovat na to, kam se pohne protivník. Šachy a hudba byly podle něj disciplínami pracujícími s logikou, kreativitou a nepředvídateností.
Minulý rok zesnulý velmistr filmové hudby byl proslulý extrémní pracovitostí a rozsah jeho katalogu je zárukou, že i dlouho po jeho smrti mohou vycházet neznámé či zapomenuté nahrávky. Kolekce, která vyšla na podzim minulého roku na značce Dialogo, je ovšem něčím výjimečná. Balík deseti CD nazvaný Dimensioni Sonore není hudbou ke konkrétnímu filmu, ale takzvanou hudební knihovnou, tedy materiálem, který si může kdokoliv zaplatit a použít. Morricone je pod ním podepsán společně se skladatelským kolegou Brunem Nicolaiem, přičemž každý z nich naplnil pětici disků, původně vinylových, nyní plastových, dohromady sto tři skladby v délce šest a půl hodiny.
Kolekce s podtitulem Musiche Per L’Immagine E L’Immaginazione vyšla v roce 1972 na značce RCA a reagovala na boom italské kinematografie, především žánrů hororu, kriminálních dramat a především na oblast zvanou giallo navazující na populární brakovou literaturu (giallo znamená žlutý, což je odkaz k typickým obálkám oněch knížek) míchající hrůzu a erotiku v často stereotypních příbězích. Tato vlna přinesla několik filmů připomínaných dodnes, jako jsou ty od režiséra Daria Argenta, k jehož hororům Morricone napsal hudbu. Ty jsou ovšem zlomkem v množství jinak spíše právem zapomenutých snímků opakujících stále stejné triky. Pro jejich producenty, pracující často s omezeným rozpočtem, to byla lákavá možnost lacině si pořídit hudbu podepsanou tehdy již hvězdnými jmény Morriconeho a Nicolaie a tím své snímky symbolicky povýšit. Koneckonců oba skladatelé za svůj život stihli doprovodit hudbou obrovské množství filmů i seriálů, ne vždy vyrovnané kvality.
https://www.youtube.com/watch?v=iiuV5DjItOI&ab_channel=strugatsky
Bruno Nicolai (1926–1991) se s Enniem Morriconem seznámil na konzervatoři Santa Cecilia v Římě. Mnoho let byl jeho dvorním dirigentem, což vzniklo ze zcela praktických důvodů, aby při nahrávání mohl Morricone sedět za mixážním pultem a soustředit se na zvuk. Několik filmů komponovali společně, v jiných případech Morricone, coby slavnější a žádanější, přesměrovával zakázky na Nicolaie. Zároveň ale odmítal tvrzení, že by ho chápal jako „náhradníka“ či „odvar z Morriconeho“. Je ovšem pravda, že ve filmografii Bruna Nicolaie převažují díla řekněme pokleslejší a žánrová, bez velkých uměleckých ambicí. Asi nejslavnějším filmem, s nímž je spojen, je Caligula (1979), možná nejbizarnější velkofilm historie, od kterého se distancovala velká část původních autorů včetně režiséra Tinto Brasse poté, co producenti nechali dotočit explicitně pornografické scény a ty promíchali s výkony hvězd jako Helen Mirren, Peter O’Toole a Malcolm McDowell. Nicolai pro Caligulu napsal působivou, místy vypjatě romantickou hudbu, ovšem podepsal ji pseudonymem Paul Clemente. O tom, že s komponováním k erotickým snímkům neměl problém, svědčí i jeho poslední film, Le perversioni degli angeli, v němž hlavní role ztvárnili Rocco Siffredi a Ilona Staller, známá jako Cicciolina.
Dějiny hudebních knihoven sahají do 20. let 20. století, kdy byly používány k doprovodu němých filmů. V 60. a 70. letech nastal jejich boom, ovšem nešlo o práci prestižní, ani dobře placenou, proto se jí věnovali spíše méně známí hudebníci. Značka RCA vydala v průběhu 70. let v řadě Catalogo Di Musiche Per Sonorizzazioni celkem čtyřicet pět disků různého zaměření, vesměs od jmen dnes zapomenutých. Rozhodnutí vytvořit takový materiál z pozice respektovaných umělců bylo ze strany obou skladatelů tak trochu symbolickým gestem a zároveň výrazem jejich nadšení pro filmovou práci, při němž nehrála hlavní roli vybroušená kvalita výsledku, ale potřeba tvořit a zkoušet.
Na deseti discích se před námi rozvíjí nespoutaná kombinatorika hudebních prvků. Izolované tóny klavíru, cembala a pizzicato smyčců smíchané s bubláním syntezátoru (Mutamenti), freejazzové preludování, v němž některé zvuky zvýrazní přehnaný reverb (Proposizioni), pochodové víření bicích, nad nímž se vrství zneklidňující disharmonie dechových nástrojů (Costruzioni), dlouhé akordy smyčců propletené s osamělými brnknutími elektrické kytary (Induzioni). To je jen náhodná sondáž do dlouhé přehlídky barev a nálad. Oba autoři dokazují, že vládli technikami vážné hudby minulosti i současnosti, ale také vším, co do té doby přinesla populární kultura. Pokud se pustíme do porovnání, lze říci, že Morricone byl o něco odvážnější, což lze připisovat jeho zkušenostem s improvizací v týmu Gruppo di Improvvisazione Nuova Consonanza, Nicolai zase klasicky konzervativnější. Pokud něco nahrávkám chybí ve srovnání s regulérní filmovou tvorbou, pak jsou to výrazné melodie. Samozřejmě není překvapivé, že ty si oba (a Nicolai rozhodně v melodické invenci nijak nezaostával) schovávali pro regulérní zakázky. Do knihovny ale vložili množství podkresů, nálad a efektů, z nichž mohly a mohou těžit generace filmařů. Charakter hudby sice směřuje spíše ke zmíněným „pokleslým žánrům“, ale tvůrčí režisér si s nimi dokáže pohrát. To dokázal Quentin Tarantino, když do filmu Kill Bill použil právě hudbu z takovýchto knihoven, včetně kousků od Bruna Nicolaie.
Že Morricone chápal vytvoření hudební knihovny jako něco víc než pouhý kšeft, dokazuje, že oslovil několik svých filmových spolupracovníků, aby k LP napsali texty o filmu a hudbě. Ty najdeme i v aktuální reedici. Myšlenkami přispěli Sergio Leone, Elio Petri, Giuliano Montaldo nebo Pier Paolo Pasolini. Ten napsal: „Hudba má [ve filmu] dvojznačnou funkci […], protože dokáže být zároveň logická i citová. Působení hudby na obraz, či lépe její schopnost obrazy proměňovat, zůstává tajemstvím, jež je těžké vysvětlit.“ Kolekci, která se nyní vrací k posluchačům lze chápat jako katalog možných tahů na šachovnici, která může být prostorem pro logické operace i vášnivé boje.