Můžeme v hudbě odhalit národní charakter? Nebo obecněji: Může nám hudba něco říci o skupině lidí, která ji provozuje (ať už si ji definujeme etnicky, či jinak)? V jistých dobách a jistých kruzích bylo toto téma celkem v kurzu. Skladatelé byli posuzování jako více či méně národní podle melodických obratů a harmonických postupů. Souvislost se skutečností? Spíše slabá. Nejnárodnější Bedřich Smetana chtěl být „v opeře jako Wagner, v klavíru jako Liszt“ a český charakter jeho odkazu byl do velké míry dílem jeho věrozvěstů v čele se Zdeňkem Nejedlým. Každý skladatel je nutně individualista, což je hlavní hendikep při vyjadřování národního charakteru skrze hudbu. Pokud má mít vůbec takové hledání smysl, je třeba se vydat někam, kde se národ kumuluje ve větším množství.
Na Bílou sobotu jsem byl na mši v jednom menším českém městě a již poněkolikáté jsem tam našel důkaz, že k onomu na odiv vystavovanému českému ateismu existuje docela významná protiváha. Gotický kostel s barokním oltářem byl plný a bylo vidět, že nešlo jen o „sváteční křesťany“, kteří plní chrámy na Vánoce, ale o lidi, pro nějž je víra nejspíš důležitou součástí života (ačkoliv jsem tedy ze svého místa na balkóně zahlédl i paní, která prakticky celou bohoslužbu hleděla na displej telefonu). To se projevilo hlavně v těch místech, kde se shromáždění zapojilo do zpěvu. Pasáže to nebyly dlouhé, ale také ne snadné – intonačně, rytmicky, textově. Při těchto zpívaných vstupech či při odpovědích na výzvy kněze („Amen“ nebo „Bohu díky“ po četbě z Bible) vytvořila chrámová akustika z jednotlivých hlasů mohutný celek. Jako by se prostor pod klenbou proměnil v neviditelnou, ale téměř hmatatelnou znějící hmotu.
Takové situace, kdy se hlas jednotlivce rozpustí v mnohohlasém kolektivu, netřeba hledat jen v kostele. Troufnu si tvrdit, že pocity fotbalových fanoušků při jejich chorálech se příliš neliší od toho, co cítí věřící na mši. Opět se zde „Já“ slévá do sborového „My“.
Člověk žije v permanentním balancování mezi individualismem a příslušností ke kolektivu a v hudbě se toto napětí nemůže neprojevovat. Odráží to i ta část západní hudby, které říkáme umělecká či vážná. Vzývá kult individualit – hvězdných sólistů a dirigentů – jejím nejvlastnějším zvukovým symbolem je ovšem orchestr, těleso, v němž se desítky muzikantů své individuality vzdávají ve prospěch hudebního stroje.
Roland Barthes přišel s pojmem zrno hlasu, což popisuje jako kvalitu sdělující cosi mimo zpívaná slova, kvalitu spojující hudbu a přednášený text s tělesností zpěváka i vlastnostmi jazyka textu. Barthes zrno hlasu zkoumá na příkladech individuálních zpěváků, ale myslím si, že je možné takto přemýšlet i o kolektivních hlasových projevech. A někde tady se můžeme dopustit mudrování nad kolektivní identitou ventilovanou skrze hudbu či zvuk. Pokud tedy vůbec přistoupíme na možnost, že zvukové projevy mohou něco prozrazovat o svých původcích. Barthesovo zrno hlasu totiž jde za význam toho, co je zpíváno, říkáno nebo křičeno. Mnohohlasé „Amen“ v kostele může znít důstojně, zatímco skandování na demonstraci výhrůžně, znamená to ale, že je důstojnost či hrozivost vlastností všech těch, kdo se na příslušném zvuku podílejí? A co když si titíž lidé jdou odpoledne zakřičet na demonstraci a večer zpívají v kostele?
Spíš než nějaká pevná informace o tom, jací jsme my, či jací jsou oni (dosaďte si dle libosti), nám asi tyto kolektivní zvukové projevy naznačují možnosti, to co v nás a v nich čeká na projevení, čeho bychom se od sebe mohli dočkat. Proto davové skandování vzbuzuje strach a sborový zpěv naději. V poslední době od některých veřejných osobností slýcháme, že je třeba všemožně podporovat vlastenectví a národní identitu. Možná by bylo nejlepší, kdyby tuto potřebu realizovali organizováním amatérských sborů. Zrno národního hlasu by se tak mohlo projevit pozitivní a zároveň pěkně organizovanou formou.