„Ve schopnost výročních žebříčků sdělit nám něco zásadního o proměnách hudby nevěřím. Spíš vypovídají o těch, kdo je sestavují,“ zamýšlí se autor nad každoročním deštěm příčlí. „Historici této disciplíně říkají periodizace.“
Téma letošních prvních Sirén mi tane na mysli skoro každý rok od poloviny listopadu do konce ledna roku následujícího. Právě v té době se totiž roztrhne nejeden pytel s anketami, žebříčky a shrnutími toho nej- za uplynulých dvanáct měsíců. Čas kolem přelomu roku jako by si nesmlouvavě žádal shrnutí a zhodnocení.
Upřímně, nemám to rád, byť se čas od času pro nějakou anketu či žebříček také vyjádřím. A vždy si kladu otázku, k čemu takové shrnování vlastně slouží, zda něčemu prospívá. Jedna věc je asi snadno odhadnutelná: Těm, kdo se umístí na viditelných místech takových shrnutí, může zajistit o něco větší pozornost. Těm, kdo žebříčky sestavují, může tato činnost pomoci se vzpomínáním, co vlastně letos slyšeli a jak se jim to líbilo. Alespoň já to tak vnímám. Snažím se překonat slabost vlastní paměti, která mi vnucuje, že z celého roku byla nejzajímavější hudba, již jsem slyšel před týdnem. Nutím se oživit si v hlavě únorové, březnové zážitky a osvěžit jejich vybledlé kontury. A pak ještě vyfiltrovat, zda to, co bylo letos zásadní pro mě, bylo vůbec dostatečně aktuální, abych to mohl prezentovat veřejně. Jedním z mých zásadních koncertních zážitků roku 2018 totiž třeba byly skladby Györgye Ligetiho Lontano a Atmospheres z 60. let. Takže žádná světoborná novinka, jen jsem je konečně slyšel zahrané živě. V některých médiích, třeba v časopise The Wire, začínají s rekapitulacemi již na přelomu listopadu a prosince, takže pokud vydáte nahrávku v prosinci, máte smůlu, byť by byla seberevolučnější.
Účtování s rokem nás pak vede často k úvahám o vývoji a proměnách hudby a snažíme z nahromaděných a médii prosetých seznamů jmen a děl vydedukovat, jaký tento rok byl a jakou bychom mu dali nálepku. A tyto nálepky nám pak mají sloužit k lepší orientaci v plynutí času, k odlišování fází a hledání smyslu v jejich střídání. Historici této disciplíně říkají periodizace a při studiu hudební vědy na univerzitě jsme se jí věnovali hned zkraje. Samozřejmě ne po jednotlivých letech, ale po staletích. Porovnávali jsme, zda měnící se proud hudby (omezený tehdy jen na tu evropskou vážnou) lépe střihat podle změn obecně historických a společenských, nebo podle toho, jak se změnila hudba samotná. Dává větší smysl rozlišit hudbu středověku od hudby renesance, nebo období jednohlasu a vícehlasu?
A žebříčky se zdají poskytovat k periodizaci dobré podklady. Před pár lety takto podrobila skupina výzkumníků (tedy především informatiků a matematiků) sofistikované analýze data z amerických singlových žebříčků. Pokusili se zjistit, jak se proměňovaly trendy, zda v jednotlivých obdobích nabízely hitparády pestrou, či naopak homogenní směs hudby. A také, zda se hudba vyvíjí spíše plynulou evolucí, nebo revolučními přískoky. Jejich výsledky si můžete přečíst zde a zde. A dočtete se také, že autoři studie si uvědomují limity svého přístupu.
Ve schopnost výročních žebříčků sdělit nám něco zásadního o proměnách hudby nevěřím. Spíš vypovídají o těch, kdo je sestavují. A jim (respektive nám) také slouží, především k utřídění myšlenek a vzpomínek. S trochou nadsázky bych HIS Voice označil jako časopis milující v hudbě chaos a nepřehlednost. Proto i tentokrát (někdy během ledna) místo výběru toho nej- shrneme minulý rok snahou ukázat, co všechno bylo vytvořeno a nahráno.