„Soutěže jsou pro koně a ne pro umělce“, pronesl údajně kdysi skladatel Béla Bartók. Vystihl tím, že nedává mnoho smyslu snažit se u uměleckých počinů sestavovat pořadí, protože kritéria umělecké kvality to prostě neumožňují. Na druhou stranu udělení ceny umožňuje upozornit na kvalitu, která by mohla zůstat přehlédnuta, vyjádřit názor ohledně toho, kam umění směřuje a co se v něm zdá být podstatné. Je dobré se dívat, kdo a v jakém kontextu onu cenu uděluje, jak ji zdůvodňuje, v jaké společnosti se ocenění ocitají. V posledních letech jsme si užili diskuzí ohledně smysluplnosti cen v populární hudbě, ať už těch, v nichž si sám lid volí své slavíky, nebo těch, v nichž porotci s větší či menší mírou kompetence, ukazují, co podle nich stálo za to v uplynulém roce.
Ve vážné hudbě poslední dobou ceny chyběly, což se rozhodli napravit organizátoři Classic Prague Awards. Slavnostní večer s předáváním cen v lednu přenášela dokonce Česká televize a vše působilo náležitě důstojně. Premisa organizátorů zní také ušlechtile: „V České́ republice se v kultuře historicky uděluje celá řada různých cen a ocenění, ale klasická́ hudba žádné́ takové́ ocenění nemá́. Lidé, kteří́ v této oblasti kultury působí́ a mnozí́ z nich na skvělé světové́ úrovni, si existenci takové́ ceny zaslouží́.“
Udělovalo se v kategoriích jako sólistický, komorní nebo orchestrální výkon, talent roku či ambasador české hudby. „Je dobře, že ten večer je o mládí,“ pronesl během ceremoniálu dirigent Libor Pešek, svého času průkopník nové hudby v Československu. Jen to jaksi nestihlo zakrýt, že vesměs byla oceňována interpretace hudby dávno mrtvých skladatelů. Ovšem i kategorii věnovanou soudobé kompozici v seznamu najdeme, ovšem s poznámkou: „Nikdo z přihlášených nebyl nominován. Finanční odměna 100 000 Kč připadne Nadačnímu fondu Magdaleny Kožené.“
Skutečně v uplynulém roce nestvořili čeští skladatelé a skladatelky nic, co by stálo za řeč? Nechce se mi ani věřit, vzhledem k tomu, že nové skladby tu v posledních letech již celkem soustavně hrají a objednávají zdejší orchestry i festivaly: Berg, Ostravské dny, Contempuls, MusicOlomouc, Brno Contemporary Orchestra, Konvergence. Česká filharmonie, bašta tradičních hodnot klasické hudby, minulý rok uspořádala skladatelskou soutěž, jejíž vítěz se dočkal provedení své novinky. A před pár dny tentýž orchestr vyhlásil výsledky prvního kola druhého ročníku téže soutěže. Další skladatelé píšou častěji na objednávky ze zahraničí než na domácí popud. A to nemluvím o těch, kteří komponují prostě proto, že chtějí, jen tak, bez objednávky.
Oborová porota, v níž vedle předsedy Jiřího Hlaváče, klarinetisty a pedagoga pražské HAMU, seděli dva filmoví skladatelé: Ondřej Soukup a Jan Jirásek, nejspíš usoudila, že nic ze skladeb premiérovaných v minulém roce, si nezasloužilo ani postoupit do nominací. Z formulace se lze dohadovat, že porota pouze čekala na návrhy. Možná skutečně nikdo nic smysluplného nenavrhl a ti, kdo o dobrých skladbách věděli, naopak netušili o možnosti navrhnout je na Classic Prague Awards. Prostě komunikační šum.
Tento šum se před pár dny proměnil v intenzivní komunikaci několika lidí osobně zainteresovaných v soudobé hudbě – skladatelů, organizátorů, novinářů. Podiv nad tím, že je možné netušit, co všechno tu vzniká, a zároveň být „oborovým porotcem“ se svižně přetavil v nápad, jak dát veřejnosti vědět, že se věci mají jinak. Vznikla tak cena napůl recesistická, napůl nakročená k něčemu vážnějšímu, což se projevilo i tím, že došlo i k předání, rovněž ve vysílání České televize. Šlo o rituál méně pompézní, namísto stotisícové částky obdržel vítěz přesně jeden tón o frekvenci 2017 Hz. A právě tato frekvence dala ceně i název: Trochu nižší C4.
Nominace vydaly tři finalisty: Jiřího Kadeřábka (za operu Žádný člověk), Pavla Zemka-Nováka (za Symfonii č. 6 „Chvála stvoření“) a Matouše Hejla (za skladbu Kaleidoscope), posledně jmenovaný se stal také vítězem. Cenu za moderování Petra Viziny vyhlásily Michaela Vostřelová z časopisu Harmonie a Eva Kesslová z orchestru Berg, tón vítězi zahrál houslista David Danel. Ten navíc přidal vlastní variaci na skladbu J. S. Bacha, kterou přetavil v atonální a zvukově odvážnou tříšť. Právě toto koncentrované přelití z hudby minulosti do hudby současnosti, mě přivádí na myšlenku, zda to vlastně není v pořádku, že porota soudobou kompozici „zazdila“.
Ve skutečnosti totiž existují dvě vážné hudby, které se k sobě mají asi jako dvě vzdálené sestřenice. Mají společné kořeny, některé rysy v obličeji a rády by obě podědily statek po prababičce. Jejich vkus a zájmy jsou ale dost odlišné. Pro většinu publika je vážná hudba záležitostí pár desítek dávno mrtvých pánů skladatelů, jejichž díla se stále nové generace interpretů snaží oživovat. Na druhé straně stojí ti, kdo si myslí, že je možné a správné komponovat novou hudbu a posouvat se tím vpřed. Obě tyto vážné hudby mají své publikum, své interprety, své instituce. Někdy se potkávají, jindy moc ne. Jsou tu samozřejmě současní skladatelé, jejichž hudba zapadá do té tradicionalistické větvě. Držitelka letošní Grammy v kategorii současná kompozice, Jennifer Higdon, je přesně tím případem. I ona má ale ve své neoromantické konzervativnosti blíže k současnému světu než ke království věčné resuscitace minulosti. Pokud tedy vznikne regulérní cena upozorňující na nově vznikající skladby a nějakým smysluplným způsobem je hodnotící, bude to možná lepší, než kdyby byla trpěným přílepkem v dostihovém klání klasických interpretů.
Seznam širších nominací vybraných ze skladeb, které měly premiéru v roce 2017.
Pavel Zemek-Novák: Symfonie č. 6 „Chvála stvoření“
Jiří Kadeřábek: Žádný člověk
Tomáš Reindl: Joga
Matouš Hejl: Kaleidoscope
Ian Mikyska: passing; moving; still; passing. 17 still-lives
Ian Mikyska: All Ending
Petr Bakla: Major Thirds
Ondřej Štochl: Ve dne stíny, v noci Světlo
Michal Nejtek: Pravidla slušného chování v moderní společnosti
Jan Ryant Dřízal: Lekce Váchal
Ondřej Adámek: Follow Me
Lenka Nota: Jsem kněžna bláznů
Jakub Rataj: Second Breath
Jan Trojan: Circulation
Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal