Na začátku května budou v prostoru DOX+ ke slyšení zakladatelské kompozice minimalistické hudby La Monte Younga a Terryho Rileyho.
Označení minimalismus je v současné době nalepováno k lecjaké hudbě a jde často o produkci komerčně úspěšnou, ale hrubě neoriginální. Proto neuškodí připomenout si, že minimalismus začínal jako poměrně radikální myšlenka, narušující zaběhané představy o tom, co od hudby čekat a co na ní má být zajímavé.
Ta myšlenka se začala líhnout v 50. letech, kdy v moderní západní hudbě hrálo důležitou roli hledání komplikovaných kompozičních systémů odvozených od takzvané dodekafonie či serialismu a avantgardní skladatelé se spíše vyhýbali věcem jako pravidelný rytmus či tonální harmonie. V takové situaci se objevil La Monte Young se svým uměním dlouhých tónů. Paradoxně, ačkoliv můžeme chápat minimalismus jako opozici k serialismu, dostal se La Monte Young ke „své“ hudbě právě od schönbergovské dvanáctitónové řady. Ve svých skladbách Octet for Brass (1957) a Trio for Strings (1958) tóny tak natahoval, až se ztratil jakýkoliv náznak melodické linie a převážila harmonie jakoby zastavená v čase. Místo postupu vpřed od tónu k tónu je posluchači předložen zastavený zvuk jako to jediné, čemu má věnovat pozornost.
Young coby člen umělecké skupiny Fluxus také pracoval na pomezí hudby a jiných uměleckých forem. V rámci tohoto rozkročení stvořil v roce 1960 sérii „partitur“, které jsou vesměs slovními návody k aktivitám často spíše nehudebním, případně hudebním jen latentně, jako je vypouštění motýlů do koncertního sálu. Nejhudebnější z těchto děl zapsaných vždy na jedné kartičce zahrnuje dva tóny – H a Fis – spolu s instrukcí „držet velmi dlouho“. Hudba vzniklá na základě tohoto návodu může znít stručně…
…ale dá se i natáhnout:
V následujících letech Young tuto myšlenku rozvinul do podoby nekonečného proudu zvuku realizovaného v různých souborech či elektronicky až do dnešních dní.
Youngovy dlouhé tóny a nezvyklé souzvuky představují základ skrytější, esoterické větve amerického minimalismu, ale i on našel řadu následovníků (Phil Niblock, Charlemagne Palestine). Jeho někdejší spoluhráč Terry Riley pak může být brán za průkopníka té populárnější, rytmicky pulzující. Riley často vyjadřoval svou nechuť ke komponování nad papírem a věnoval se především improvizování na saxofon či elektrické varhany. Při studiovém experimentování s magnetofonem objevil kouzlo smyček a do svých improvizací přibral zařízení nazvané time-lag accumulator – tedy dva magnetofony propojené a vytvářející na smyčce stále se zahušťující zvukovou masu z nahraných tónů. S tímto přístrojem pak Riley pořádal celonoční improvizované koncerty. Různě dlouhé melodické figury, hrané ovšem podle stejného základního rytmického pulzu, vytvářely zvukovou síť, v níž pak může ucho posluchače bloudit a nacházet nejrůznější kombinace tónů. V roce 1964 přenesl Riley princip smyček na živé hudebníky ve skladbě In C, která je často považována za základní kámen minimalismu. Ansámbl libovolného složení (podle instrukcí autora „čím více, tím lépe“) hraje postupně třiapadesát různě dlouhých melodických frází, přičemž si každý hráč sám určuje, kolikrát bude kterou z nich opakovat. Nad základním tepem hraným na tónu C se tak opět vytváří – díky tomu, že každý hráč volí jiný počet opakování – propletenec, v němž se jednotlivé motivy skládají do různých kombinací.
Zatímco za hudbou La Monte Younga je nejlépe dojet si do jeho newyorského doupěte, Rileyho In C doslova zaplavuje svět. Pro svou jednoduchost (celá partitura se také vejde na jednu stránku) se stalo oblíbeným materiálem pro nejrůznější uskupení. Souborem, jenž začal jako první zařazovat častěji do svého repertoáru minimalisty, byl pražský soubor Agon. Na jejich koncertě v Praze v roce 1987 právě Rileyho ln C. I HIS Voice již referoval o řadě z verzí, naposledy v podání elektronických The Young Gods.
Namátkově tedy dvě realizace. Nejprve čistě harfová:
A pak hlučnější v podání ukrajinských hudebníků:
Na koncertě 4. května provede soubor složený z českých i zahraničních hudebníků právě Youngovo číslo sedm a Rileyho In C. Ve svých počátcích byl minimalismus doma spíše v klubech či v galeriích moderního umění než v klasických koncertních sálech. Je proto příhodné, že Prague Music Performance umístí pražské provedení do DOX+ coby součásti prostoru pro současné umění. Navíc pořadatelé slibují posezení či poležení na zemi, aby si každý mohl najít pohodlný způsob naslouchání. Hrát budou Gareth Davis (basklarinet), Roland Dahinden (alpský roh, trombon), Agathe Max (housle), Pau Sola Masafrets (violoncello), Arthur Klaasens (hoboj), John Eckhardt (baskytara), Daniel Havel (flétna), Martin Švec (perkuse). Elektronikou a mixážním pultem bude vládnout Robin Rimbaud neboli Scanner a světelný design vytvoří Barbora Jágrová.
Jak naznačuje Scanner na svých webových stránkách, možná dojde i na realizaci další z Youngových partitur z šedesátkové série, a to na číslo dvě, jehož instrukce začínají slovy: „Založ oheň před publikem. (…) Poté, co se oheň rozhoří, zakladatel ohně může sedět poblíž a sledovat. (…) Kompozice může trvat libovolně dlouho.“
Více info na https://pmpif.org/cs/udalost/koncert-32NK1m