V posledních týdnech jsem připravoval zvukovou kulisu k výstavě o architektuře a veřejném prostoru. Nešlo o žádné zvlášť sofistikované terénní nahrávky, spíše jen zachycení několika typických zvukových scenérií. Příprava obnášela především postávání na různých místech Prahy s mikrofonem v ruce a sluchátky na uších. Díky této (ne)činnosti jsem místa, jimiž každý den procházím, slyšel hezky zesíleně, čímž jsem si uvědomil některé detaily, které mi při běžném provozu unikají.
Detail první: Praha je město v podstatě bez hudby ve veřejném prostoru. Nejde jen o pouliční muzikanty, buskery, jejichž počet se po loňské vyhlášce zredukoval jen na pár skutečných profesionálů a jednoho pána, co smutně hraje na tubu národní písně u Národního muzea. Ani takzvaného hudebního smogu z reprodukované hudby není tolik, kolik jsem si myslel. Přesněji řečeno, tento smog není na ulicích a náměstích, ale skrývá se v barech, restauracích, nákupních centrech. Na ulici jsou jeho hlavním zdrojem někteří řidiči, kteří chtějí dát okolí poznat, jak dobrou mají v autě aparaturu. Jejich příspěvek k městské zvukové krajině je otravný, ale je v pohybu, což znamená, že většinou nikde neprudí příliš dlouho. A navíc jejich přibližování a vzdalování může vytvářet zajímavé efekty.
Detail druhý: V historickém i širším centru města je velká část zvuků spojena s turismem. To není žádné překvapení, ale s amplifikací a sluchátky na uších si o tom člověk udělá lepší představu. Hlavním hrdinou dnešních dní je kufřík na kolečkách. Nezbytná výbava všech, kdo dnes po světě migrují za penězi či zážitky, je tak trochu neviditelným společníkem. Ovšem zvuk jeho malých koleček proráží šum města každou chvíli. Osaměle zní, je-li vlečen za elegantní dámou spěchající na obchodní jednání, do sboru se kufry shluknou u výpravy japonských turistů zmateně se posouvajících od autobusu a hledajících v mobilech cestu k hotelu.
Centrum Prahy je pochopitelně babylonskou směsicí jazyků. Fenomén zombie turistiky, kdy několik desítek lovců zážitků slepě následuje průvodce a kroutí hlavou vlevo a vpravo podle jeho instrukcí, dává této směsici jistý řád. Chodec naslouchající Praze se tak v nepravidelném rytmu ocitá obklopen čínštinou, italštinou, němčinou i jazyky, jejichž původem si není jist (což pak většinou znamená, že jde o Holanďany). Takhle nějak to možná vypadalo na staveništi v Babyloně nějakou dobu po tom, co Hospodin potrestal stavitele věže za jejich opovážlivost. V chaosu se postupně začali nacházet ti, co si začali rozumět, vytvořili skupinky a poslušně odkráčeli za nějakým průvodcem nebo vůdcem.
Detail třetí: na různých místech Prahy se spolu zajímavě proplétají zvuky přírody se zvuky naší civilizace. V Holešovicích na hladině Vltavy provádějí kachny svou pravidelnou hygienu, která zahrnuje intenzivní vrtění zadky a plácání křídly, což se bezděčně synchronizuje s projíždějícími auty a vrčení stavebních strojů na druhém břehu. Po setmění se oblast mezi Hlavním nádražím a Národním muzeem mění v rejdiště potkanů s jejich tichým pískáním, škrábáním a kousáním. A někdy se hranice mezi přírodou a technikou stírají. Od jednoho ornitologa jsem se dozvěděl, že ptáci v pražských parcích napodobují melodie vyzvánění mobilních telefonů. A letos v létě jsem opakovaně přemýšlel nad zvukem, který jsem přisuzoval osamělému cvrčkovi, nebo snad cikádě, zaběhlé sólistce, jež opustila svůj sbor někde u Středozemního moře a usídlila se na Vinohradech. Při jedné procházce jsem ovšem zjistil, že ten zvuk vydává krabička ovládající otevírání vjezdu do garáže. Možná se i technika učí zpívat podle přírody.
Postřeh čtvrtý: V evropských městech je stále ještě rytmus dne odbíjen kostelními zvony. V Praze je tento zvuk dávkován docela skromně ve srovnání třeba s některými rakouskými městy, kde si skutečně každou čtvrthodinu uvědomíte, kolik kostelů kolem vás je. Dnes je v mnoha zvonicích nahrazena lidská síla motorem, což ovlivňuje jemné rytmické nuance odbíjení a také ruší onen magický moment, kdy se lidská námaha proměňuje v daleko se nesoucí zvuk. Někteří odborníci na kampanologii také varují, že necitlivé stroje mohou zkrátit životnost zvonů. Každopádně pokud stojíte blízko kostelní věže a není kolem příliš rušno, stává se vrčení mašinky rozhoupávající srdce další vrstvou, podkladem, který se míchá s vyladěnými harmoniemi zvonů.