Thajská metropole je městem hluků, dronů, smyček i pouličních hudebníků. Naslouchání městu jako zpestření turistiky.
Zkouška sirén běží na stránkách HIS Voice dost dlouho na to, abych se v ní k některým tématům s časovým odstupem vrátil. Tentokrát mě k tomu postrčil pracovní výlet do Bangkoku. Zatímco tamnímu skrytému doupěti pro experimentální hudbu a jiná umění jménem Cafe Jam, jsem se před časem věnoval ve Videích na víkend, v tomto textu bych rád učinil pár poznámek k tomu, jak thajské velkoměsto zní.
Člověk snadno podlehne dojmu, že vlivem globalizace se i zvukové prostředí velkých center postupně nivelizuje. Stačí se ale jen trochu zaposlouchat a je jasné, že lidská mraveniště hrají rozdílnými rytmy i témbry. Takže postřehy, které jsem kdysi učinil ohledně zvuků Prahy, pro jihovýchod Asie tak docela neplatí. Nemalou roli samozřejmě hraje velikostní rozdíl mezi Prahou a desetinásobně zalidněnějším Bangkokem.
Odlišnosti jsou slyšet nejen v tom, jaké zvuky slyšíme, ale také v jejich proměnách v čase, v jejich dynamice, dávkování, chcete-li ve formě symfonie městských zvuků. I v tom nejrušnějším centru Prahy na vrcholu letní sezóny se zvuky přelévají ve vlnách, mezi nimiž má náš sluch prostor k nadechnutí, šum tu je strukturovaný podobně jako evropská vážná hudbu, tu hlasitěji, tu tišeji. Bangkocká kompozice je složena hlavně z prodlev a smyček. Základem jsou zvuky konstantní nebo dokola opakované. Dronem, který neustává ani nad ránem, je zvuk klimatizací (Ve zdejším prostředí nepostradatelných a zároveň většinou nastavených na extrémní chlazení). Také doprava hučí konstantně, k čemuž přispívají především hejna malých motorek proplétajících se chaoticky ulicemi. Vlaky nadzemní dráhy do tohoto základ přidávají periodické zvlnění, asi jako když hráč na niněru silněji zabere za kliku.
Veřejný prostor v Bangkoku je jedno velké tržiště. Vedle regulérních stánkařů tu jsou spousty prodejců se zbožím zavěšeným na kolech nebo motorkách či jen rozloženým na zemi. A ti všichni oslovují kolemjdoucí zacyklenými frázemi. Je-li v dohledu turista, dojde i na angličtinu, takže při průchodu některými místy se vám v hlavě spolehlivě zachytí zpěvavé fráze jako „watches, sir“ nebo „ping pong show, sir“. Leoš Janáček by tu jistě nasbíral dostatek nápěvků mluvy.
Při naslouchání Bangkoku se mi několikráte potvrdilo, že to, jak si zařazujeme zvuky do různých estetických kategorií, souvisí spíše s kontextem, v němž je slyšíme, než s jejich čistě akustickými parametry. Zvuk, jenž by na koncertě specializovaného festivalu dostal nálepku „experimentální“, může jinde fungovat jako cosi zcela běžného, jako signál se konkrétní funkcí. Při návštěvě jednoho chrámu jsem byl svědkem obřadu, při němž skupina lidí se zpěvem obcházela chrámovou stoupu a omotávala ji pruhem žluté látky. Na konci této činnosti se ozval zvuk zvonu, který byl ovšem amplifikován několika reproduktory na chrámové střeše, které zvonění důkladně zkreslily jak elektrickou kytaru.
Druhý příklad souvisí s již zmíněnými smyčkami, coby nedílnou součástí tamního zvukového světa. V roce 2005 vzbudila na hudební scéně nadšení čínská dvojice FM3 s hudebním udělátkem nazvaným Buddha Machine, zařízením velikosti krabičky cigaret, které skrze vestavěný reproduktor přehrává krátké smyčky. (Rozruch kolem přístroje sice od té doby zeslábl, ale tvůrci na něm stále pracují, naposledy v roce 2017 připravili novou edici k narozeninám Philipa Glasse se smyčkami z jeho dílny.) FM3 se inspirovali přístroji používanými v buddhistických chrámech jako meditační pomůcka. Krátký loop, čtyřtónová mantra zněla i v hinduistickém chrámu, na který jsem narazil.
Technologie smyčkování se tu objevuje i ve světském kontextu. Na tržišti si někteří prodejci chtějí šetřit hlasivky, a proto na svůj stánek umisťují megafon s přehrávačem smyček, který za ně zve k nákupu vyřezávaných slonů či čerstvých korýšů. Pokud se takových stánků sejde víc na jednom místě, připadáte si jako na živém provedení raných děl Stevea Reicha.
Na ulicích Bangkoku také narazíte na hudební produkce různého druhu. Rodina vybírající na nemocného dědečka pouští nahrávku a vedle reproduktoru má zavěšené dědečkovy housle. Mladík dává dohromady prostředky na studium hraním na tradiční thajský xylofon, k čemuž mu z playbacku hrají aktuální západní hity. Invalida zpívá za neumělého doprovodu hraného na klávesy. Zatímco v Evropě je busking brán většinou jako zpestření veřejného prostoru a teprve v druhé řadě jako prostředek výdělku, v Thajsku je ekonomické hledisko na prvním místě. A s tím souvisí i fakt, že coby cizinec si na zdejších ulicích legálně nezahrajete. Součástí ochranářského přístupu je totiž zákaz buskingu pro cizince. Ne snad že bych takový přístup chtěl doporučovat tvůrcům zdejších vyhlášek regulujících pouliční hraní (aktuálně třeba té pražské), ale je zajímavé zkusit si představit, že by na pražských ulicích hráli jen místní. Byl by pak místní soundscape více český?