Violoncellista Peter Schuback hrál několikrát v Praze, třeba v roce 2007 s Pražským dechovým kvintetem nebo o dva roky později na závěr Filosofického kongresu, ale to šlo hlavně o Bacha, Beethovena a Hindemitha. Málokdo však u nás ví, že tento virtuóz patří zároveň k nejvýraznějším skladatelům a propagátorům soudobé hudby ve Švédsku.
Narodil se 31. března 1947 v Täby, dostihovém městě nedaleko Stockholmu. V hlavním městě studoval hru na violoncello na Královské konzervatoři, poté v Kolíně nad Rýnem a studia dokončil v Paříži v roce 1970. O rok později již zakládal experimentální ansámbl Harpans Kraft, který sehrál zásadní roli na poli soudobé hudby v zemi. V roce 1972 poprvé vystoupil v Brazílii a stal se dlouholetým hostujícím členem orchestru Sinfonica Brasileira. Od roku 1975 působí Schuback na scéně jako nezávislý umělec, který nejenže píše a interpretuje vlastní sólové skladby pro svůj nástroj a díla, jež mu píší soudobí skladatelé přímo na tělo, ale také zásobuje jiné interprety početnými, především komorními kompozicemi. Má na kontě také jednu operu a monodrama o básníkovi Hölderlinovi.
Významnou měrou se na jeho tvorbě podílí snaha o vytvoření volného tónového jazyka, o nové uspořádání hudebního materiálu – proto často sahá po magnetofonovém pásu, který je vždy čistým, neposkvrněným polem pro experimenty, a záznam na něm pojí se živým zvukem buď sólových nástrojů, nebo jejich komorních uskupení. V některých případech si vystačí jen s magnetofonovým pásem, jako je tomu v případě skladby Les ombres négatif de Monsieur Sandomir z roku 1980. Ta vyšla na loňském kompilačním albu 50 Years Of Electronic And Electroacoustic Music At The Ghent University, na němž IPEM (Institut pro psychoakustickou a elektronickou hudbu) bilancuje na 2CD nebo 3LP tvorbu mezi lety 1958-1999.
Peter Schuback natočil zatím čtyři sólová alba. První dvě, Violoncello solo (1980) a Violoncello con forza (1989), obsahují především díla jiných (švédských) autorů. V roce 2002 pak vyšlo na labelu Nosag Records album, jímž notně překvapil. Jmenuje se Impositioner a na ploše bezmála 62 minut přináší devatenáct volných improvizací v duu s chorvatským (ale ve Švédsku žijícím) jazzovým pianistou Davorem Kajfesem, označených pouze pořadovými čísly. Jde o odpověď na všechny ty -ismy, které umění ve snaze uchopit, popsat, vysvětlit, zařadit, jej spíše vyprazdňují. Proto v hudbě Schubacka s Kajfesem najdeme jen sporadicky smíření – jejich hudba je plná navztekanosti, odporu, bouřlivých hádek, schválností, lyriky, která ale drtí, erupcí niterných emocí, jež posluchače nemilosrdně smetou. Vřelosti je tam pramálo, ale přesto (a nebo právě proto) je to dialog dvou senzitivních lidí.
Zatím posledním Schubackovým albem je For Cello (Nosag Records 2006). Jeho stopáž více než 72 minut je v tomto případě až zničující. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Pokud si myslíte, že o nástroji zvaném violoncello víte už všechno, tak vězte, že nevíte zhola nic. Pět kompozic z let 19872004 má společnou jednu podstatnou věc: neodhadnete dopředu ani jediný tón! Nejdelší kompozicí alba je Lettere di don Giovanni (2001) – ve 26 minutách se autor stačí s Mozartem pohádat, servat se a nakonec mu vyseknout poklonu. Nejstarší skladba, Canti di Euridici, představuje skladatelovu lyrickou podobu, a to pouhými lehkými, jemnými náznaky tónů, které postupně rozkládá až na atomy. Příkladem tradičněji pojaté kompozice budiž 13 Chances (1991), jež nepostrádá dokonce klenutou melodii, která je však špiněna atonálními záseky. Hudební tok se pak přeleje do fugy, již autor následně rozseká a sestaví do finálního chaosu. Úvodní Sonat 1900 (1994) trvá bezmála 17 minut a připomíná sopečné magma. Najdete v ní témbrové plochy, atonální výbuchy, ostré střety, rozbitá staccata, osamocené tóny, dvojmaty, trojhmaty, jež se však nepojí do podoby melodie či nějakého motivu, a tak po nich zůstává jakási pachuť neklidu před bouří. Ta ještě v této skladbě nenastane. Schuback teprve zasel. Bouři sklidíme až v následující Transdecendere, nejmladší položce alba (2004). Ta je opravdu bezuzdně rozdivočelá, free, až fyzicky bodavá, a občas to fakt pořádně zabolí. Interpret zkoumá violoncello nikoli jako nástroj, ale jako vlastní tělo, mnohdy jako ztělesněného ďábla, s kterým svádí boj. On ho (a sebe) přeměňuje. Máte pocit, že takto metamorfovaná hudba opravdu fyzicky ožívá a co nevidět vás sevře. Pokud se jí zaleknete, udusí vás. Když ji přijmete, promění vás také…
https://www.peterschuback.com/
Zde můžete Petera Schubacka slyšet ve skladbě brasilské skladatelky Jocy de Oliveira.
