- Inzerce -

Zooom Trio: What´s for Dessert

Leo Feigin tentokrát rezignoval na většinou dosti bohatý slovní doprovod k albům Leo Records, jako kdyby tím chtěl německo-švýcarskému Zooom Triu ponechat absolutní volnost, aby se na svém debutu What´s for Dessert představilo samo. Hudbou. Dokonce ani titulní strana se skupinou turistů, s napětím pozorující a fotografující „cosi“, jejíž střední trojfigura přechází i do bezbookletové ambaláže, nenaznačuje, co by se v devíti skladbách CD, nahraném v srpnu 2014 v kolínském Maarweg Studiu 2 a vydaném o rok později, mělo být. Základním údajem zákuskového nebo chcete-li moučníkového kompaktu zůstává tudíž pouze obsazení: Christian Lorenzen s elektrickým pianem Wurlitzer (dnes dosti opomíjeným) a také analogovým syntezátorem, David Helm s kontrabasem a Dominik Mahning u bicích. Při poslechu si záhy uvědomíme, že inspirace celé produkce vychází z jazzu a jazzrocku semdesátých let minulého století, konkrétně křtěná jmény, jako je Chick Corea nebo Herbie Hancock, ovšem přetavená do současna, a právě toto přetavení činí z tohoto souručenství jakési nadtrio, promiskuitňující humpoláckost s jemnými finesami osobité virtuóznosti, která se všemi skladbami vesměs províjí přes občasné disonance a diskrepance k jasné a řízné melodičnosti.

Hned rozdmýchávání vstupní extravagance Grial & Errol, kdy se piano rozvažujícně rozperuje, basa je odbíjivě zahutňuje a bicí se rozsypávavě rozhlomozí, predestinuje, co bude následovat. Trio jako celek je od prvního okamžiku náladotvorné, nadýmaně přehouštlivé, což bicí důsledně pojišťují. Piano si tu odmelodizovává svoji poloradostnou, položalnou snovačskou feérii se zvonivým zaujetím, což se s podložnou basou a poddupávanou perkusívností do sebe zavinuje, zachvátá i se rozpoloží v rytmizující a melodizující naléhavosti, v níž se bicí do melodie přímo zapohlavkují a rozkotají se do zbystřené řádivosti. Ať už jde o zrychlované manévrování se zbystřenou umanutostí nebo posléze o prodyšňující zapomalení, vše podléhá zpytavému nadlehčování s perkusivním podharašením a je přímo nabízeno vkusu širokého publika.

Jak se věci právě jeví? Tak se táže další chod (As Things Are Now) a my zjišťujeme, že se jeví se zadumanou rozlož(e)ností a průtažností, kterou rozškrtí emotivní basové smyčnění s podplácáváním a poddrhováním bicích, což klavír snaživě doperlovává.

I když album působí jako celek, přece jen v každém zastavení můžeme ocenit různé finesní drobnosti. Tak hned Chinaski (nemající žádnou souvislost s naší kapelou) příjemně překvapí rytmizující poskočností, ve které se bicí rozhlomozí a piano se nad nimi vršivě provléká, což se zdatně seskrumážuje do pospěšné údernosti, jíž se vše bez zábran prokonává do umanuté parádemaršnosti. Jenomže ta pak zaniká na úbytě a virvál se rozvolňuje, doklape a domizí. Droboučký The Heart´s Song ohromí chaotizujícím zavířením, zakotoulovaným okamžitě do infarktního zakončení.  Zato Grimish vše navrátí do markantní hybnosti, protřaskávané bicími, které s haluzivou basou nadnášejí poletivě vyskotačující roztodivnění piana, které se odkuráženě snáší do odkašlávaného polehla a docinkání.

 

 

Na což naváže opět Lorenzenův Wurlizer v Everyday The Run, tentokráte však je potěšlivý a chlácholivý, čemuž se přizpůsobí podléhavá basa i propírné bicí až do závěsné svornosti. Jakmile ovšem piano zablyští, basa zahmoždí a bicí tuto novou okolnost rozeberou s proplachováním a rozcinkáváním, počáteční pohoda je ta tam, roztratí se do náhalné návalnosti, a tu završí odhalivá probíravost.

Ta přejde i do 1911, je ovšem více protěkávaná a zabíravá do zhmotňované útočivosti, ve které vévodí masivní bicí nad rozprašným syntetizováním, nicméně atak se provnitřňuje a posléze zamrtvuje.

Ale to už docházíme k Wasting Your Time in the Underwear Department, rozrázněnému, rozzářenému, až rozzuřovanému s přímočarým pianem (ta přímočarost patří k celé skladbě) a nábojně nátluckými bicími. Tady se trio prodevastuje až do defenzívy. 

Ani závěrečné Jim Velvet celkový obraz nepromění. Zábušnost bicích provází hromadivost piana, celková humpoláckost (o které už byla řeč) se promelodizovává rozechvělou směrodatností do až popového dychtění, které mi připadá jako easy listening naruby.

Zahraniční kritiky, které jsem četl, vyzdvihují Zooom Trio jako nové slovo v tomto okamžiku. To je poněkud zjednodušující. Ale i přenesený jazzrock z jeho někdejší zlaté éry, který má (viz ony zmíněné aspekty, uvedené u jednotlivých kompozic) současné vcílení, znamená oživení. A takové oživení mohou pocítit i posluchači (zejména ti unavení z pokusnictví dnešních experimentátorů) při poslechu tohoto dezertního alba.

 

Zooom Trio: What´s for Dessert

Leo Records (www.leorecords.com)

 

 


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.