Toto číslo HIS Voice doprovází CD s nahrávkami zvuků pražských železnic. Autor projektu Miloš Vojtěchovský nabízí pohled na souvislosti zvuků pražců a ocelových kol.
Instituce železniční dopravy víc než kterýkoliv jiný technický vynález znamenala modernitu. Žádný jiný konkurenční způsob dopravy, důsledky technologické inovace, nebo průmysl nepřinesly a nezpůsobily takovou proměnu, jako byl vynález a rozšíření železnice. Tony Judt, The Glory of the Rails, 2010
Hlavně cizinci si všimnou, jak je železniční doprava v Praze důležitá a přítomná. Železnice vtiskuje městu jinou náladu než mají nádraží a koleje ve Vídni, Budapešťi, Katovicích, nebo Mnichově. Nebude to asi jen rozlohou a rozsahem, i když pražská dráha čítá přes 200 kilometrů kolejí. Železniční uzel město spojuje se světem, obkružuje ho, protíná a tvaruje architektonicky i ekonomicky, sociálně, elektromagneticky, smyslově (čichově, zrakově i sluchově).
Jedním z důvodů proč je pražský ajznbon tak zvláštní, může být to, že vedle dopravy osobní patřila nákladní železniční doprava až do přelomu tisíciletí k lokální atmosféře jako třeba vůně sladu kolem areálů pražských pivovarů. Rozlehlé a tajuplné ajznboňácké zóny se táhly od centra k periferii podél tratí z Libně do Vysočan, za ohradou nádraží na Bubnech, od Knížecí na Zlíchov, na Žižkově, mezi Vršovicemi a Michlí. Zvuky posunovaných vagonů a ozvěny hlášení z tlampačů se v noci – kdy bylo větší ticho – rozléhaly až do centra. Většina z těch míst buď zmizela, nebo mizí a České dráhy rozprodávají svoje drahé pozemky developerům.
CD Ajzbon je pokus uchovat alespoň zlomek pražského místopisu, audiomorfologii a poetiku vlaků, tratí, kolejí a nádraží. Pokus o archivaci projevu několika čeledí endemického a ohroženého železničního mikroklimatu. Disk který máte v ruce můžete poslouchat jako svébytnou zvukovou kulisu, dokumentární čin, několik hudebních kompozic ve stylu musique concrete, nebo jej použít jako pozvánku k expedici do historie nezaměnitelné zvukové krajiny. Většina zrušených a zmizelých tratí je uložena v archivech na fotografiích nebo na filmovém pásmu, ale málokterý archivář pořizoval a sbíral zvukové nahrávky. Například zvěčnělé Denisovo nádraží na Těšnově sloužilo osobních vlakům a rychlíkům Severozápadní dráhy mezi Prahou a Nymburkem, nebo Turnovem. Poslední osobák táhla z Těšnova v roce 1972 parní lokomotiva typu 464.1 a obyvatelé Karlína a Libně si podle vlaků, které jezdily v některých úsecích blízko domů, naučili nastavovat hodinky, usínat a vstávat. Říká se, že když vlaky přestaly jezdit, pískat na přejezdech a komíny lokomotiv už nezásobovaly sazemi střechy, parky a pavlače činžáků, lidé kolem trati špatně usínali: to, co se stalo součástí jejich života a rytmu, zmizelo. Majitel bývalého lakýrnictví pan František Šlajs v hospodě nedaleko ulice Na Žertvách slyšíval vlak nadále a vybíhal na ulici, ale nacházel místo, kde byla trať za závorami prázdné. Když večer ležel v posteli u otevřeného okna, vnímal průjezd dávno neexistujícího vlaku tak zřetelně, že se nakonec odhodlal navštívit neurologa a psychiatra.
K Praze směrem od Plzně vedou koleje podle Berounky a Vltavy a vlak staví na západním, tedy Smíchovském nádraží. Ze Severu – od Ústí a Kralup nad Vltavou – spěchají vlaky skalnatým údolím proti proudu a teprve v Bubenči se horizont otevře, lokomotiva zpomalí na náspu ve Stromovce a brzdí na peróně Holešovického nádraží. Vlaky od Kolína přes Běchovice na Libeň, od Uhříněvsi k Vršovicím (z Jihu) vjíždí do jiného města. Panorama se objeví směrem od Kladna přes Veleslavín do Dejvic, ze Semerinku od Cibulky přes Jinonice a Žvahov, nebo cestou Prokopským údolím od Holyně na Smíchov. Z každé světové strany pozorujete a nasloucháte jinému městu. Charakter závisí také na tom, jestli posloucháte otevřeným oknem vagonu pozdě v noci, nad ránem, v létě, v zimě, v dešti, v mlze, vyhlíží-li pasažér z pendolina, couráku, motoráku, city elefantu, starého dvoupatráku, z dřevem obložených interiérů vagonů „dobytčáků“. Podvozky jinak hrkají, pérování v zatáčkách sténá a skřípe, poslouchající vnímá jinak dunění kol přes mosty, průjezd tunelem, pneumatické brzdy na peróně, noční hlasy z překladového nádraží s hlášeními amplionů na vysokých stožárech v kolejištích v Uhříněvsi, Žižkově, nebo Libni, ťukání dlouhými kladívky do znělých kotoučů kol vagonů.
Do Ajznbonu se vplouvá letní nocí: Michal Kindernay z kupé zachytil situaci, kdy se vlak zastavil, snad dokonce couvá. Na chvíli zazní zpěv cvrčků, skřípání, odfukování hydrauliky, vrzání podvozků, několikeré šíbování soupravy směřující k Hlavnímu nádraží odněkud od Kolína. Druhá stopa je miniatura – portrét železničního mostu s projíždějícím vlakem slyšený přes kontaktní mikrofon, připevněný na konstrukci. Půlhodinový portrét nákladového nádraží Strašnice je fragmentem původně hodinové nahrávky pořízené Slávkem Kwi za mrazivé lednové noci na seřadišti nákladového nádraží ve Strašnicích. Akustika rozlehlé krajiny periferie probleskuje třeskem a ozvěnami nárazníků posunovaných vagonů a polyfonie hlubokého dunění motorů několika dieselových lokomotiv je tajemná a jakoby snová. Jinou atmosféru má koláž z nahrávek nákladového nádraží Žižkov a depa nedaleko točny ve Vršovicích, nebo dokument z Wilsonova nádraží pořízený Peterem Cusackem mikrofonem spuštěným do dutiny kanalizační stoky. Poslední dvě nahrávky jsou snad „dokumentárnější“, slyšíme dění na perónu Hlavního nádraží a v poslední stopě se prolínají dvě časové roviny: nedávno pořízené záznamy se vzpomínkou na dobu kdy ze Smíchovského nádraží odjížděly parní lokomotivy.